Text: Viktor Novák

Na jedné straně svůj život můžu popsat jako to “nebe”. Posledních několik let je mým domovem Bikepark v Kálnici, kde trávím sedm měsíců z roku a kde pracuju jako stavitel trailů se skvělou partou kolem sebe a možností stavět co nejlepší traily a skoky, které ve Střední Evropě nemají obdoby. A těch zbývajících pět měsíců cestuju ve svém obytňáku a jezdím na kole nebo lyžích, kdekoliv chci.

Zdá se to jako perfektní styl života, který byl mým snem od mých 10 let, kdy jsem poprvé viděl bikový film “Roam”. Máme všechny prostředky a příležitosti k tomu se posouvat v ježdění na kole. Ale aktuálně tomu tak není. A tím se dostáváme k fázi “Hell”.

Stalo se to na akci s názvem Flat Out Days 2022, která zapadá do konceptu akcí typu Fest Series. Několik obrovských skoků s délkou 20 a více metrů pouze pro zvané jezdce z celého světa, která trvá jeden týden. Já jsem se jí účastnil už potřetí. Měl jsem (a stále mám) k podobným skokům obrovský respekt. Na druhou stranu jsem věděl, že je díky svým zkušenostem bez problému zvládnu a užíval jsem si ježdění na skocích po celý týden. Na konci jedné z posledních session na skocích jsem, asi kvůli kombinaci únavy a přemotivovanosti, špatně odhadl odraz na jednom 23metrovém skoku. Vyhodilo mě to přes řídítka a skončil to obrovskou ránou do hlavy a ramene. Všechno vypadalo dobře, neměl jsem nic zlomeného, jen mě bolelo celé tělo. Ale to, jak mi tento pád rozhodil psychiku, o tom se mi nezdálo ani v nejhorších nočních můrách. 

Šíleně jsem se vyděsil, když jsem na tom skoku letěl hlavou napřed. A nepustilo mně to ani po roce. Absolutně mně to zastavilo v jakémkoliv progresu, nemám chuť zkoušet nové velké skoky nebo nové triky. Pořád se hodně bojím, že zase spadnu. I když jsem na kole pořád a věřím si. Byl jsem na tom opravdu špatně, protože jsem nejezdil tak. Jak bych chtěl. A všechno se ještě zhoršilo během naší akce “Dusty days”, kde jsme postavili novou freeridovou lajnu a pozvali všechny naše kamarády a oblíbené jezdce, aby si na ní zajezdili. Byl jsem totálně zničený, když jsem viděl, jak si všichni užívají ježdění na skocích, které jsem já a ostatní poslední měsíce stavěli, a já jsem s nimi jezdit nemohl, protože jsem se prostě bál.

Po tomhle všem jsem si uvědomil, že stresovat se a nutit se do ježdění pro mě nemá absolutně žádný význam. Řekl jsem si, že musím strávit léto na nějakém hezkém místě v horách a zaměstnat si hlavu čímkoliv jiným. Přemýšlel jsem místem, kam bych jel a ze všech možných míst jsem si vybral skvělé rakouské město v horách – Innsbruck. Už jsem ho znal ze zimy a lyžování, ale nikdy jsem tady nebyl s kolem. Začal jsem hledat místa, kam se vydat a ukázalo se, že vznikl docela nový a pěkný Bikepark Innsbruck. A jeden z mých kamarádů ze Slovenska v něm pracuje jako stavitel trailů.

Padlo rozhodnutí, sbalil jsem auto a vyrazil na Západ. Už po pár dnech jsem si to místo i lidi zamiloval. Flowtraily, skoky a skvělé přírodní traily v úžasném prostředí mechových lesů a alpských horských scenérií z toho dělají opravdu magické místo. Seznámil jsem s Tomem, Richiem a Pablem, což je zbytek party stavitelů. Skvěle jsme si ježdění užili a konečně jsem zapomněl na všechny problémy, které mně trápily a jen jsem si užíval čistý horský život.

Jako obvykle, moji dobří kamarádi z “Bikes on film” se ptali, jak mi je a kde zrovna jsem. Řekl jsem jim o tom, kde jsem a jak skvělé to tady je. Neváhali, zabalili kamery a přijeli z Prahy do horami obklopeného Innsbrucku. Dali jsme týden plný skvělého ježdění, koupání v jezerech a natáčení bikování brzy ráno nebo pozdě odpoledne. Na konec jsme dali dohromady tohle krátké video s názvem “Heaven and Hell”, které vzniklo za podpory mých partnerů - Maloja Clothing a Cannondale Bikes.

Dlouho jsem o tom všem nechtěl mluvit, protože jsem si vždycky myslel, že strach je v bikové komunitě tabu. Ale jakmile jsem o tom řekl svým přátelům, cítil jsem, že se mi hodně ulevilo. Proto je tady taky tento článek, protože jsem si jistý, že jsou tu i další lidé, kteří mají podobný problém. Nemějte strach o něm mluvit. Nakonec jsme všichni jedna velká biková rodina, která se navzájem podporuje.

Problém s tím se posouvat dál pořád mám, ale myslím a doufám, že energie a chuť k tomu se posunout a skákat zase velké je skoky, je zpět!