Tento příběh je věnován lidské pospolitosti a solidaritě, kdy se lidé dokáží zdržet i těch nejvyšších osobních cílů pro něco, co je převyšuje.

Cesta za úspěchem týmu tím však nekončí, zůstává pouze na chvíli odložena.

Proslulý Cape Epic

Absa Cape Epic je největším MTB etapovým závodem planety a je často přirovnáván k ‚Tour de France‘ mountainbikingu. Závodu se účastní, jak profesionální, tak i hobby jezdci, pro které horská cyklistika představuje výplň volného času nad jejich pracovní povinnosti. V případě týmu Cannondale Factory Racing se jedná o jediný etapový závod, jemuž celé týmové zázemí věnuje plnohodnotnou přípravu a veškerou svoji pozornost.

Dlouhá cesta k vrcholu

Složení realizačního týmu CFR je pro tento podnik téměř identické jako tomu bylo v předcházejících letech, kdy se dvojici Avancini & Fumic dosud nepodařilo dosáhnout nejvyššího stupně vítězů. Ambice jsou tak obrovské a celý tým je plně odhodlán zúročit veškeré zkušenosti, jež s tímto devítidenním závodním kolotočem za poslední roky nasbíral. Pro Manuela, který plánuje své profesionální působení ve světě MTB oficiálně ukončit, dané vítězství skýtá jeden z vysněných titulů, jež by rád před svým odchodem ukořistil.

Rekapitulace předchozích umístění dvojice Avancini & Fumic

• Cape Epic 2016 – 4. místo
• Cape Epic 2017 – 5. místo
• Cape Epic 2018 – 3. místo
• Cape Epic 2019 – 2. místo

Silné odhodlání celého týmu CRF

Hlavní mechanik týmu Andi Pscheidl hovoří o dlouhé cestě, která tým k tomuto bodu směřuje. „Letos je to můj šestý Cape Epic v řadě. Tento rok k celému závodu přistupujeme výrazně odlišně. Tenhle Cape Epic chceme rozhodně vyhrát.“ Henrique na dané téma dodává: „Hodně se toho mění, když všechny kolem vás spojuje jeden jasný cíl. Všichni se soustředí na jednu jedinou misi.“

Výkonnostní manažer týmu Phill Dexon má v celé situaci jasno. „Máme v plánu vyhrát hned z několika důvodů. První je, že v případě Manueala se jedná o jeho poslední šanci na výhru. To poskytuje zcela jiný úhel pohledu.“

Manuel vysoké nasazení týmu jen potvrzuje. „Je to moje poslední sezóna. A na mém seznamu je stále pár kolonek, které bych si rád zaškrtnul. A jednou z nich je Epic. Na stupně vítězů jsme zde dosáhli už dvakrát. S Ave je to moje již pátá účast. Nás cíl je jasný. Nechtěl bych k tomu přistupovat příliš emocionálně. Na jedné straně chceme zůstat stoprocentně soustředění, ale jsem si vědom, že je to můj poslední pokus. Nás přístup je tak jasně dán. Buď vše anebo nic.“

Radikální rozhodnutí v předvečer startu závodu

Manažer týmu Daniel Hespeler vzpomíná atmosféru večera před závodem. „V pátek večer před vlastním startem závodu, jsme se spolu s týmem společně radili, tak jako obvykle každý večer. V ten okamžik  padlo jasné rozhodnutí: v tuto chvíli je situace stále přijatelná, závod není zrušen, dobře závod pojedeme. Všichni tak byli připraveni postavit se na start.“

Emoce a rozporuplné pocity

V návaznosti na zrušení celého závodu, ke ktrému došlo za pět dvanáct, se Daniel zpětně vrací ke svým prvotním pocitům: „Celá ta situace byla poněkud podivná. Byli jsme plně odhodláni něco udělat a náhle, z ničeho nic, ke konci našeho sezení, jsem si řekl, že ještě mrknu na mobil a uviděl tuhle zprávu. Zprávu od organizátorů Cape Epic. Mojí první reakcí bylo: Ok, někdo převzal kontrolu nad věcmi, nad kterými my kontrolu nemáme.“

Phill k tomu následně dodává: „Měl jsem pocit, jako bych si prošel celým závodem, aniž by vůbec začal. Odhodlání, přístup, všechna ta práce a domácí úkoly celého týmu bylo něco, co jsem v týmu nikdy před tím nezažil.“

Konejšivá jízda

Dalšího rána se oba jezdci vydali osamoceni na trať, aby alespoň částečně utopili hořkost celé situace. Henrique se přiznává k velmi emocionální zkušenosti. „Uf, ano, to byla jedna z nejintenzivnějších jízd mé kariéry. Hodně jsme si spolu povídali. Vyměnili jsme si pár slov, několik úsměvů. Mani vždy dokáže na vaší tváři vyloudit úsměv, ať už je situace jakákoli.“

U Manuela nějakou chvíli trvalo, než se přeliv různorodých pocitů mezi zklamáním, beznadějí a vážností situace ustálil. „Tak po hodině jízdy jsme zastavili na vrcholu hory a asi deset minut si povídali tak nějak o všem. Můj osobní pocit byl, že v té chvíli jsme měli nejlepší tým na světě, tu největší možnou šanci a někdo nám to celé jen tak vzal. Ale když se podívám na současnou situaci, myslím že to bylo to správné rozhodnutí. V tuto chvíli ale nedokáži říct, jestli se na Cape Epic vrátím. Ještě uvidím.“